KONTEXT: (Ne)přehřátý trh práce aneb Kdo a proč dnes v Česku (ne)slaví

Český trh práce: Nepochybně se zahřívá, doběla rozpálený ale (zatím) není

Situace na domácím trhu práce se vyvíjí dobře. Po dvou recesích, které česká ekonomika zažila, je fajn, že lidé začínají pociťovat ekonomický růst v tom, že mají práci a že se tempo růstu jejich mezd začíná zvyšovat. Nejde přitom o průměr platů, ale o mediány v rámci jednotlivých odvětví, často dokonce v rámci některých profesí.

Trend je tedy pozitivní, a to i proto, že trh práce, byť vykazuje tak excelentní výsledky, na tom stále není tak zle, aby se přehříval, jak tvrdí někteří ekonomové. Stručně, zažíváme cyklické oživení ekonomiky, přičemž čelíme I určitým strukturálním problémům. Proto jsou na trhu zaměstnavatelé, kterým se nedaří nacházet nové pracovníky.

Firmy na křižovatce: Na výběr mají zvýšení mezd, cizince a automatizaci

První možností, kterou domácí zaměstnavatelé mají, je zvýšení motivace zaměstnanců, tedy mezd. To se ostatně již děje a dít nejspíše nadále bude. Druhou možností je získat zahraniční pracovníky, což je aktuálně velice oblíbená cesta. V Česku pracuje nejvíce cizinců v historii, a to nejen Slováků, Poláků a Ukrajinců, kteří k nám za prací tradičně míří, ale i dalších národností. Část firem tedy stávající situaci řeší dovozem pracovní síly. No a zatřetí, je možné se zamyslet nad tím, zda nenajít jinou formu podnikání nebo jiný obor, případně nepřistoupit k automatizaci. Řadě firem nakonec nezbude nic jiného, než jít právě touto cestou.

Nezaměstnaní a nezaměstnatelní: Železná rezerva, kterou nikdo nechce?

Na jednu stranu je u nás podle Úřadu práce téměř 400 tisíc nezaměstnaných, na stranu druhou (podle Českého statistického úřadu) je jen zhruba 180 tisíc z nich ochotno a schopno během čtrnácti dnů nastoupit do práce. Jistý rezervoár v podobě nezaměstnaných tedy ještě je, otázkou ale zůstává, zda jsou tito lidé ochotni a motivováni nastoupit do práce. Jestliže totiž máme sociální systém nastavený tak, jak máme – a nenarážím na podporu v nezaměstnanosti a na existenční minimum, ale hlavně na příspěvek na bydlení –, pak člověk váhá, zda jít pracovat. Rezervu v podobě nezaměstnaných tedy máme, ale jsme schopni ji za stávajících podmínek využít?

(Ne)pracující matky a spol.: Klidná síla netrpělivě čekající na příležitost

Navzdory tomu, že máme nejnižší nezaměstnanost v historii, je u nás zapojení lidí na částečné úvazky nejhorší v celé Evropě; počítá se v jednotkách procent. Proč? Je to proto, že by lidé nechtěli pracovat na částečný úvazek (což může souviset s tím, že odměna za práci není dostatečně zajímavá), nebo proto, že zaměstnavatelé nejsou motivováni k tomu, aby taková místa zřizovali?

Podle mě je odpověď potřeba hledat zejména na straně zaměstnavatelů. Vzhledem ke stávajícímu nastavení systému daní – tím myslím veškeré pojistné, které se platí, protože je to daň, byť má označení pseudopojistného – je pro firmy výhodnější zaměstnávat lidi na plný úvazek.

Mzdově-inflační spirála: Vyšší inflace je tu. Zaměstnanci, (ne)bojte se!

Tam, kde cena práce tvoří podstatnou část produktu nebo služby, která se poskytuje, je patrné, že ceny zamířily rychle nahoru, stejně jako například v restauracích, kde navíc do hry vstoupila elektronická evidence tržeb. Mzdy tedy budou napříště pohánět růst cen. ČNB si to ostatně do jisté míry přála a prostředí pro rychlejší růst cen od zavedení devizových intervencí vytvářela. S tím se musíme smířit, inflace se bude pohybovat nad 2 %. Na druhé straně rostou i mzdy, a to ne o 2 %, ale dnes již také o 5 %, v některých profesích dokonce o více než 10 %. A to by měla být dostatečná záplata, díky které větší část zaměstnanců nebude vnímat vyšší míru inflace jako výrazný problém.