Recept na problémy Itálie? Pryč s eurem!

Žádná země nezosobňuje ekonomický marasmus Evropy lépe než Itálie. Lidé většinou říkají, že se Itálie do potíží dostat nemůže, protože je příliš bohatá. Ano, bohatá je, bohatá přírodními krásami, historickými památkami, překrásnými městy, krásnými scenériemi, báječnými lidmi, výborným vínem a skvělým jídlem. Ale jako stát nefunguje.

Světlá poválečná historie?

Některé její problémy tu byly vždy, některé jsou nové. Před válkou byla Itálie velmi chudá. Přestože byla během 50. a 60. let italská politika chaotická, podařilo se industrializovat ekonomiku, která velmi rychle rostla. V roce 1979 překonal italský HDP svou velikostí ekonomiku Spojeného království. Tento moment Italové oslavovali a dodnes mu říkají "Il Sorpasso".

Nejpodstatnější problém zůstal skrytý. Inflace vždy měla tendenci být vysoká, vždy se ale hledalo řešení skrze oslabení liry a ekonomika dále rostla. Pak ale vše začalo jít špatně. Spojené království v roce 1995 velikostí HDP Itálii opět překonalo a od té doby se nůžky mezi oběma zeměmi rozevírají.

Euro a Velká recese

Všechny země G7 kromě Itálie a Japonska překonaly úroveň HDP z roku 2008 před Velkou recesí. Kanada je 9 % nad hodnotami z roku 2008, zatímco Itálie je 9 % pod nimi. To však nepřišlo jako blesk z čistého nebe. Od doby, kdy země v roce 1999 přijala euro, je průměrná míra růstu italského HDP +0,3 %, tedy prakticky nula.

Ne za všechny aktuální problémy může euro. Je zoufale potřeba reforem, jenže politický systém není schopen na tuto nutnost reagovat. Itálie také trpí růstem rozvíjejících se trhů. Zatímco Německo vyrábí vyspělé technologie, strojírenské celky a automobily, Itálie se specializovala především na drobné spotřební zboží. Právě to však Čína a další země dokáží vyrobit mnohem levněji.

Euro jistě nepomohlo. Od samého počátku náklady v Itálii rostly, měna nemohla oslabit a byla vysoká inflace. Ta je nyní ve skutečnosti mírně negativní, což není při 12,6% nezaměstnanosti zase tak překvapivé. Jenže na rozdíl od ostatních zemí z evropské periférie neudělal Řím téměř nic pro to, aby zvýšil svou konkurenceschopnost.

Hora dluhů

Je možné, že platy začnou padat, jako se to stalo ve Španělsku a Řecku. Když se to stane, budou italské produkty konkurenceschopnější. Jenže to zhorší druhý italský obrovský problém, kterým je dluh.

Přestože současný vládní deficit (3 % HDP) není tak vysoký, skutečným problémem je hora dluhů, která narostla v minulosti a vyšplhala se na 130 % HDP. Pokud bude ekonomika stagnovat a ceny klesnou, bude HDP nominálně klesat. To způsobí růst poměru dluhu k HDP, i když bude rozpočet vyrovnaný.

Itálie je velice blízko situaci, kterou ekonomové označují jako dluhovou past, kdy dluhy rostou exponenciálně. Jediný únik z ní je skrze inflaci nebo bankrot. Ale protože Itálie nemá vlastní měnu, nemůže jen tak vyvolat inflaci. Pokud se tedy nic nezmění, je Itálie na nejlepší cestě k matce všech státních bankrotů.

Argumentem proti takovému scénáři je to, že je v Itálii vysoká míra úspor, tedy dostatek kapitálu na kupování dluhů. Země podle této argumentace zkrachovat nemůže. V Itálii navíc na rozdíl od Španělska a Řecka drží dluhy Italové, v zahraničních rukou je jen 30 % italského dluhu.

To je pravda. Protože Itálie není velký dlužník v zahraničí, nelze čekat krizi zahraničního dluhu. Fiskální krize ale přijít může. To, že Italové hodně spoří, neznamená, že budou za každou cenu ochotni kupovat domácí státní dluhopisy. Zvláště když to bude vypadat na státní bankrot.

Velký problém

Restrukturalizaci dluhů lze zvládnout bez vážných důsledků pro světový finanční systém, to ukázalo Řecko. Jenže Řecko je malé. Italský trh vládních dluhopisů je třetí největší na světě po USA a Japonsku. Na obrovském balíku italských dluhů "sedí" italské banky. Případná dluhová krize se tedy může velice snadno a rychle stát krizí bankovní.

Jak tomu všemu může Itálie uniknout? Hluboce zakořeněné problémy přes noc nevyřeší. Země potřebuje změnu politického systému, soudů, daní a trhu práce. I když toho všeho dosáhne, stále se bude topit v dluzích. To, co potřebuje Itálie právě teď, je rychlý ekonomický růst.

Radikální možností pro Itálii by bylo odejít od eura. Následné oslabení měny by vyvolalo vyšší inflaci, více peněz z daní a nižší zadlužení. Je otázkou, jak dlouho bude Itálie ještě čekat, než pochopí, že jde o jedinou smysluplnou cestu. To poslední, co by Řím následně řešil, by byla ztráta pozice šéfa ECB.