Na co budou velkým korporacím všechny ty biliony dolarů?

Skutečnost, že společnost zadržuje tolik zisků, působí ekonomicky absurdně. Zejména v současnosti, kdy hotovost vynáší jen asi 2 % ročně (pokud ji "zaparkujete" do dlouhodobých amerických státních dluhopisů). Firmy by udělaly lépe, kdyby volné peníze investovaly, třeba do produktu, služby nebo akvizice, které by jim z každého dolaru přinesly větší výnos než 2 centy.

Například Google. Hodnota jeho nové mateřské společnosti Alphabet převyšuje 500 miliard USD. Kolem 80 miliard USD podniku leží na bankovních účtech nebo v krátkodobých investicích. Když si tedy koupíte akcie v hodnotě 700 USD, získáváte s nimi více než 100 USD hotovosti. S 80 miliardami USD by si Google mohl klidně koupit Uber a jeho indického rivala Ola a stále by mu zbylo dost v rezervě třeba na koupi Palantiru, startupu v oblasti data-miningu. Nebo by mohl rovnou koupit Goldman Sachs, American Express či většinu MasterCard. Také by mohl provést akvizici Costco, eBay nebo čtvrtky Amazonu. Jistě by mu takové transakce vydělaly více než 2 centy na 1 dolar.

General Motors je snad největší extrém. Aktuálně drží téměř polovinu hodnoty sebe sama v hotovosti. Apple více než třetinu. Kdyby firmy začaly úspory utrácet, ne pouze peníze hromadit, ekonomika by okamžitě začala růst a vznikalo by více pracovních míst s lepším mzdovým ohodnocením.

V 90. letech společnosti šetřily ze zisků daleko méně. Kupovaly budovy a stavěly továrny. Částečně kvůli všem těmto korporátním investicím byla 90. léta obdobím nízké míry nezaměstnanosti a vysoké míry růstu. Protože se americké vládě dařilo všechny tyto korporátní akce danit, přiblížily se USA ke splacení velké části dluhů, poprvé za 160 let.

V čem je zakopaný pes?

Na téma, proč korporace upustily od zadlužování a přešly k úsporám, najdete nespočet ekonomických článků a teorií. Některé z těchto důvodů jsou prozaické.

Podobně jako domácnosti mohou i společnosti držet rezervu pro urgentní případy nebo horší ekonomické časy. A poslední roky byly obdobím nárůstu rizika.

Korporace musejí být také opatrnější při "daňové optimalizaci", kterou zbytek světa nazývá vyhýbání se daním. Držba hotovosti a její opatrné přelévaní mezi dceřinkami (nejlépe mezinárodními) je skvělým nástrojem pro snížení daňových odvodů.

Dalším důvodem hromadění hotovosti je stále silnější konkurence při hledání kandidátů na akvizice, zejména v sektorech technologií a farmacie. Když vstoupí Apple a Alphabet do jednání o koupi menší společnosti, každá další firma zvažující podání konkurenční nabídky je ze hry vzhledem k "nekonečným" zdrojům technologických gigantů. Paradoxně tak mohou ve finále hromady hotovosti pro firmu znamenat úspory, protože díky nim vydá na akvizici méně.

Hádanka stále nedořešená

I když přijmeme tato vysvětlení, zůstává řada otazníků. Firmy jako Alphabet nebo GM totiž drží mnohem více hotovosti, než lze fúzemi a akvizicemi, rezervními fondy a daňovou optimalizací vysvětlit.

Lee Pinkowitz, profesor z Georgetownské univerzity, poukazuje na existující spor mezi dvěma znesvářenými tábory ekonomů. Jedni věří, že je hromadění hotovosti znakem nezdravé firmy. Pak je ale klidně možné, že je celý sektor "prohnilý", takže nemá smysl do něj investovat. Může to být i tím, že šéfové firem mají něco nekalého za lubem, a proto hromadí hotovost, aby zamaskovali špatná rozhodnutí a udrželi si místa. Pak je tu ale zcela odlišný názor, a sice že volný trh může umožňovat managementu držet všechnu hotovost, pokud je to čistě pro jeho vlastní prospěch.

Spolu s kolegou Rohanem Williamsonem vytvořil Pinkowitz valuační model, který analyzuje, jak investoři reagují na různé úrovně hotovostních rezerv a jak hodnotí jeden dolar úspor u různých společností ze 43 odvětví. Závěry analýzy naznačují, že obě teorie jsou určitým způsobem pravdivé. Pro některá odvětví je hromadění hotovosti spjato s negativními výsledky. Když mediální společnosti nebo výrobci letadel hromadí hotovost, investoři považují tyto peníze za méně hodnotné (asi okolo 40 centů za jeden dolar).

Sektor obrany a uhelné společnosti jsou vnímány ještě daleko hůře, jejich dolar úspor je hodnocen dokonce negativně. Trh se v jejich případě obává účelového jednání manažerů a necení si jejich rozhodnutí šetřit.

U ostatních odvětví je dolar hodnocen pozitivně. U farmaceutických společností je to 1,50 USD a u softwarových firem přes 2 USD na dolar. Investoři podle všeho důvěřují technologickým korporátním šéfům, jako je Larry Page z Alphabetu, že dokáží využít peníze důmyslněji než investoři.

Automobilky, výrobci zdravotnické techniky a další jsou těmi, co hromadí nejvíce hotovosti. Velkou část z 1,9 bilionu USD záhadných úspor tak možná drží firmy proto, že je za ně akciový trh odměňuje. Proč ale? Jak management, tak investoři v případě těchto sektorů věří, že přijde něco velkého, ale - což je klíčové - nevědí jistě, co to bude.

Během 20. století se vyspělé ekonomiky přesunuly od zemědělského hospodářství taženého koňmi a slunečním svitem přes průmyslovou ekonomiku napájenou elektřinou a hnanou motory až k informačnímu věku založenému na technologiích ze Silicon Valley.

Každá přelomová společnost musela investovat do nové věci, která se teprve začínala probojovávat na trh. Nejdříve to byly velké, drahé investice do budov, následně do strojů a dnes do počítačových technologií. V současnosti je hodnota tvořena daleko více novými myšlenkami a způsoby interakce. Nápady přicházejí a šíří se daleko rychleji a jejich hodnotu je mnohem složitější odhadnout (právě nemožnost ohodnotit internetové společnosti stála za vznikem akciové bubliny z přelomu tisíciletí).

Kdyby si korporátní lídři a investoři skutečně mysleli, že je budoucnost chmurná a inovace a ekonomický růst zpomalují, proč by chtěli všechnu tu hotovost držet? Její hromadění tak spíše poukazuje na jejich očekávání, že může být budoucí přelomová inovace doslova "za rohem".

Zdroj: New York Times