Luděk Niedermayer (Deloitte): Centrální banky se stávají součástí vládní hospodářské politiky. Vrátí se dostatečně rychle k původnímu modelu?

Jaký máte jako bývalý viceguvernér pocit z toho, co nyní dělají velké centrální banky?

Trochu mě to překvapuje. Tím ale nechci říci, že kdybych u toho byl, dělal bych něco jiného. Klasické modely říkají, že když je ekonomika hodně slabá, není poptávková inflace problém. A pokud by se dočasně objevila, například kvůli daním a podobně, mělo by to budoucí inflaci ještě utlumit, protože lidé nebudou mít moc peněz. Čili jít do určité míry s úrokovými sazbami hodně dolů – pokud věřím modelovému přístupu – dává smysl.

Říkáte "do určité míry". Znamená to, že existují i argumenty proti?

Trochu naivně, očima člověka z ulice, si říkám, že byly centrální banky často lidmi vnímány jako někdo, kdo hlídá jejich úspory; někdo, kdo hlídá, aby neerodovala výše úspor, aby byly úrokové sazby v nějaké relaci s inflací. V tuto chvíli jsou úrokové sazby nižší než inflace, ale přitom nelze říci, že by šlo jen o epizodu. Už to trvá hodně dlouho. Podle mě tím centrální banky přicházejí o část kredibility.

Na rozdíl od politiků se ale centrální bankéři kritiky ulice nedočkali.

Lidé teď mají jiné starosti než pečovat o své úspory. Přicházejí o práci, nerostou jim mzdy, společenská atmosféra se v řadě zemí vyostřuje. Trochu stranou zájmu přitom došlo k poměrně zásadnímu posunu – centrální banky ztratily pozici technokratických, nezávislých institucí, které mají jasně definovaný cíl, a namísto toho se stávají součástí vládní ekonomické politiky. Z dobrých důvodů dělají vše pro to, aby se země postavily na nohy, ale je to jiné bankovnictví, než se tu rodilo dvacet let před lehmanovskou krizí.

To ostatně potvrzují kroky nazývané souhrnně neortodoxní politika. Co si o nich myslíte?

Nemalou část oné neortodoxní politiky tvoří věci, které centrální banky prostě musejí dělat. To, co se v tuto chvíli děje – ve srovnání s problémy reálné ekonomiky v trochu větší tichosti –, je rozpad donedávna velice dobře fungujícího finančního sektoru, který vytvářel iluzi perfektního trhu, efektivního trhu, kde každý obchodoval s každým a vše fungovalo. To vzalo zasvé, ten trh je fragmentovaný a jednotlivé instituce se bojí sebe navzájem, což vede k tomu, že mají některé banky problém s likviditou. Podstatná část agresivních operací na aktivní straně, to takzvané tištění peněz, které moc tištěním peněz není, je prostě dána tím, že se centrální banky snaží udržet bankovní sektor likvidní.

Znamená to, že byste tyto operace jako centrální bankéř dělal, že k nim nemáte výhrady?

Zamyslel bych se nad související rétorikou, která jakoby vyvolávala pocit, že se tím takzvaným tištěním peněz řeší nějaký problém. V této souvislosti je dobré si uvědomit, že nízká ekonomická a investiční aktivita není způsobena nedostatkem peněz nebo tím, že jsou peníze drahé. Je způsobena tím, že existuje velká nejistota, zda bude fungovat poptávka. Proto je otázkou, zda lze něco zásadního změnit pumpováním peněz do systému. Určitě tím lze vytvořit bublinu na finančních trzích; když se například upisovaly akcie Facobooku, prohlásil jeden renomovaný ekonom, že kdyby Fed nenabízel tak velkorysé refinancování, spousta lidí by si je nepořídila.

Jinými slovy, centrální bankéři by podle vás neměli vzbuzovat nerealistická očekávání.

Přesně tak. Podívejte se na kroky švýcarské centrální banky, které jsou také svým způsobem ukázkou neortodoxní politiky. Švýcarům nic jiného nezbylo. Jsem si jistý tím, že řada lidí v tamní centrální bance z toho není nadšená, ale neměli na výběr. Držet se rétoriky, že trh vše vyřeší, kurz zkoriguje a tak dále, v okamžiku, kdy se ekonomika začala dostávat do vážného problému, prostě nešlo. Všechno jsou to věci víceméně vynucené, které ale na trhu dostávají nálepku sofistikované, prorůstové politiky, a vůči tomu jsem trochu skeptický. I proto, že krize není měnové povahy, a tudíž ji asi měnová politika nevyřeší.

Dělají tedy centrální banky věci, které odmítáte, proti nimž byste se postavil?

Vůbec nerozumím například úvahám o tom, zda by centrální banky neměly slíbit, že nezvýší úrokové sazby. To mi připadám jako kdybych jel autem a slíbil, že za žádnou cenu nezatočím volantem a nešlápnu na brzdu. I proto si kladu otázku, zda se někteří centrální bankéři nenechali vmanipulovat do pozice, v níž se od nich čeká záchrana ekonomiky, která přitom trpí na trochu jiném místě. Vracíme se tedy k tomu, že se centrální bankovnictví změnilo, což zahrnuje řadu rizik. To hlavní souvisí s otázkou, zda – až se ekonomiky dají do pořádku – se centrální banky zvládnou dostatečně rychle dostat do normálního provozního módu.